Vrchlického sady v roce 1924
Jde o poměrně rozsáhlý park, který byl založen v letech 1876-77 na místě zbouraných hradeb
v katastrálním území Nového Města.
Na rozdíl od vídeňské Ringstrasse se v Praze z nejrůznějších
důvodů (politických, finančních i kvůli členitosti terénu) nepodařilo zřídit
park s promenádou v původním pásu hradeb po celém obvodu města.
Park před výpravní budovou Hlavního nádraží však byl největší zelenou plochou
vzniklou na ploše bývalého novoměstského opevnění.
Dnešní Vrchlického sady jsou však ukázkou zmaru, který
může nějaké místo za sto let postihnout.
Vývoj do roku 1924
Původně šlo o velkoryse založený reprezentativní Městský sad (Stadtpark)
s labutím jezírkem, které plnil pětimetrový vodopád, dále s grottou (umělou jeskyní) a vskutku výstavním okrasným záhonem – jak je vidět například na
fotografii Jindřicha Eckerta pořízené kolem roku 1885 z domu čp. 1568
(P4D-fH5847) nebo na
fotografii Jana Kříženeckého pořízené v roce 1907 přímo z parku (P4D-fH5851).
Na vyhlídce nad jezírkem byla klec s orlem a někde
prý i klec s liškou (zatím se nepodařilo dohledat,
kde přesně se nacházela). Blízko dnešní Opletalovy ulice byla druhotně
umístěna tzv. Wimmerova kašna z roku 1796
(původně na Národní třídě, pak na Betlémském náměstí). Na promenádě byla ještě
„pijárna minerálných vod“, tedy zdobený dřevěný stánek s prodejem
nápojů. V parku byly i další stánky a kiosky.
V jižní části parku byl
pomník Josefa Dobrovského
(dnes se nachází na Kampě). Kupodivu, na svém místě se až do dnešních dnů
dochoval
pomník J. S. Pressla blízko
dnešní Wilsonovy ulice.
Nerealizovány zůstaly naopak úvahy o tom umístit do parku
Hanavský pavilon (nakonec umístěn v Letenských sadech), či panoramu Prahy dle návrhu Antonína Balšánka.
Náklady na provoz parku musely být značné – jak na údržbu záhonů, tak na
hlídače. Objevovaly se i problémy s vandaly. Poškozování stromů a krádeže
kytek byly tehdy patrně časté – v archivním fondu magistrátní spisovny jsou dochované složky týkající se
těchto přestupků a trestání pachatelů. Přesto se vysokou úroveň parku podařilo
udržet až do první světové války. O rok před tím, v roce 1913, došlo ještě
k přejmenování na
Vrchlického sady.
Během války byly úplně jiné starosti, ale po jejím skončení došlo
k obnově parku, i když v trochu méně okázalé podobě. Okolo výše zmíněného
záhonu zmizely ozdobné kamenné vázy a další
dekorace. V parku už není zmiňován orel, ani
liška. V labutím jezírku se místo labutí proháněly
kachny – v tisku se už také začínalo nazývat
spíš „rybníkem“. Jeho břeh obsadili holubi,
kteří se sem slétali na krmení.
I nadále však park zůstával oblíbeným cílem vycházek nejen rodin s dětmi.
Vchod do parku od nádraží
Jeden z vchodů do parku byl přímo proti nádražní budově v podobě branky s lucernami
na postranních sloupech.
Branka byla při založení parku umístěna přesně na centrální osu původní
Barvitiovy budovy. V letech 1901 až 1909 na jejím místě nově postavená Fantova
budova měla tuto osu (a hlavní vchod) posunuté o 42 metrů směrem na sever.
Branka se tak ocitla mimo osu a celek působil trochu disharmonicky.
Poznámka: Dřevěný stánek „pijárny minerálných
vod“ není přímo na ose z toho důvodu, že promenáda v parku a nádražní
budova (Barvitiova i Fantova) mají trochu odlišný směr. Ten je dán
Washingtonovou (pro promenádu) a Wilsonovou (pro výpravní budovu).
S promenádou je rovnoběžná i Opletalova ulice (její malá část je vidět ve spodní
části obrázku). Její směr je viditelně šikmý, protože obrázek je vytvořen
kolmo na fasádu nádražní budovy.
Potravní daň
Až do roku 1922 představovala východní hranici Vrchlického sadů hranici města
Prahy a vedla tudy i hraniční čára pro výběr potravní daně.
Potravní daň
(akcíz) byla mezi obyvateli Prahy značně neoblíbená. Doprava zejména potravin
dovnitř města podléhala poplatku vybíranému na hranicích tehdejší Prahy
výběrčími (bez ohledu na to, zda je přivážel obchodník s úmyslem jejich
prodeje, nebo soukromá osoba pro svoji potřebu). Během existence městských
hradeb šlo skutečně o neprodyšnou hranici. Po jejich zbourání zůstala potravní
čára spíše administrativní hranicí, ale často šlo o fyzické oddělení města od
jeho okolí (například plotem nebo mostem). I koňka nebo tramvaj jedoucí
z předměstské obce (Karlína, Smíchova, Vinohrad, Žižkova…) do Prahy musela na
potravní čáře zastavit, cestující vystoupit a podrobit se kontrole.
Podél dnešní Wilsonovy ulice od Bolzanovy po Václavské náměstí tak byl
plot
bránící snadnému vstupu do parku a tedy dovnitř Prahy. Průchod byl možný pouze
ulicemi Bolzanova, Bredovská (dnes Politických vězňů) a na rohu Václavského
náměstí u dnešní Washingtonovy ulice. Na všech třech místech stály
domky
výběrčích potravní daně. Kromě toho byla ještě i výše zmíněná
branka před
nádražní budovou, u které byla alespoň malá strážnice.
V roce 1923 se potravní čára posunula daleko za Vrchlického sady na vnější
hranici nově vzniklé Velké Prahy, ale plot a domky zůstaly ještě několik let
na svém místě. Teprve v souvislosti s celkovou úpravou parku v druhé polovině
dvacátých let byly zřízeny další vchody do parku od Hlavního
nádraží a byl odstraněn i jeden z už nepotřebných domků výběrčího potravní
daně – ten na rohu Václavského náměstí a Washingtonovy ulice. Zbylé dva
(v Bredovské a v Bolzanově) byly odstraněny až někdy po roce 1930.
Další vývoj po roce 1924
Po roce 1926 došlo k celkové úpravě parku. Odstraněn byl už nepotřebný plot
podél dnešní Wilsonovy ulice a zbourán nejjižnější z domků výběrčího
potravní daně.
Dne 4. července 1928 byl slavnostně odhalen
pomník presidenta W. Wilsona
přímo na ose hlavního vchodu do Fantovy budovy, se dvěma novými přístupovými
cestami do parku po jeho stranách. Tím bylo opět dosaženo částečné osové
symetrie (jezírko a vodopád byly ponechány i nadále „
vyosené“). Patrně v souvislosti
s těmito úpravami byl u Bolzanovy ulice postaven
dřevěný stánek v rondokubistickém stylu, který tam stojí dodnes.
V roce 1941, konkrétně v noci 12. prosince, byl Wilsonův pomník odstraněn
nacisty. Pokoutné noční bourání pomníků nehovoří o velkém sebevědomí okupantů.
Vedle trosek pak na vysvětlenou umístili ceduli s textem, že tak bylo
učiněno „oficiálně“ na příkaz samotného R. Heydricha. Ten zas
netušil, že za pět měsíců bude odstraněn i on (a za bílého dne).
I po druhé světové válce se park na krátko trochu vzpamatoval, jak je vidět
opět na stavu záhonu, například na fotografii
pořízené v roce 1947 opět přímo z parku
(P4D-fH21706).
Celkově však zejména po roce 1948 následoval další úpadek. Na prázdném
místě po zbouraném pomníku W. Wilsona proti Fantově budově byl v roce 1960
odhalen pomník Sbratření, resp. jeho kopie.
Zásadní ránu dostal park po roce 1968. V prvé řadě došlo k výrazné redukci
plochy parku i počtu stromů – velkou plochu střední části (včetně prostoru
původního jezírka) zabírá nová odbavovací hala se stanicí metra. Celá jeho
jižní část v podstatě zmizela a je z ní parkoviště. Prostor parku zmenšilo i
rozšíření dnešní Wilsonovy ulice kvůli magistrále, která navíc park od východu
úplně odřízla od Fantovy budovy. V souvislosti se stavbou nové odbavovací haly
musel být výše zmíněný
pomník Sbratření dočasně uschován v budově Federálního
shromáždění a po dokončení metra přesunut k tramvajové zastávce v Bolzanově
ulici, kde stojí dodnes.
Dnešní stav parku
Dnešní stav Vrchlického sadů je naprosto tristní. Očividná je zanedbanost
celého parku – opět viz například výše zmíněný „záhon“, který už ani
neexistuje. Po dlouhá léta byl navíc doplněný bizarní směsí stavebních buněk.
Dnes je zde nevyužívaná asfaltová parkovací plocha.
Cesta od odbavovací haly na stanici tramvaje v Bolzanově ulici je jen pro silné povahy a po
setmění vysloveně o strach.
V poslední době proběhly dílčí pokusy o revitalizaci parku. Mezi ty patří
obnova dětského hřiště na rohu Opletalovy a Bolzanovy ulice (i když je otázkou,
zda je dnes park vhodným místem pro děti). V nedávné době pak byla vytvořena
replika pomníku W. Wilsona a nově umístěna přímo
v parku, blízko Opletalově ulici.
K tomu, aby se z parku stalo opět oblíbené místo procházek rodin s dětmi,
by se toho však musela změnit daleko víc.
Galerie obrázků