Kdys, před několika desítiletími, když na místě skvělého nynějšího náměstí Purkyňova vlnila se ještě zlatá žitniště, usnesli se zdejší usedlíci vypraviti deputaci „do města“ a vyložiti Pražským, jak významnými pro kapitálu českou jsou tato pole, těsně před branami městskými se rozprostírající, na nichž by mohla Praha mocně rozvinouti se u velkoměsto, pak-li by ještě v čas pozemky tyto získala a ku Praze přivtělila.

Vinohradští podnikli tehdá vše, aby na pražské radnici vzbudili nejlepší dojem . . . Poprosili o audienci a přijeli v čamarách a bílých rukavicích. Mluvčí vyložili potřebu splynutí této obce s Prahou, ukázali na velkou budoucnost Vinohrad – neboť – připomněli: Tam nahoře je již rovina a ku Praze je svah, který zvláště úřednictvu a obchodnictvu, chvátajícímu do kanceláří a obchodů z rána či v poledne, zajisté jen vhod bude.

Výklad jejich vyslechnut se ledovou zamlklostí a když domluvili, spustili na ně Pražští velkopansky, jaké že je jejich jmění obecní?

„Není žádného“, doznávali skroušeně bodří zabranští sousedé, kterým již počínalo býti horko v těsných čamarách a úzkých bílý „glaçé“.

„Tak vidíte“, domlouváno jim rozmrzele, „jak lze domnívati se, že bychom my o vás stáli, když – jak sami doznáváte – ničeho nemáte? Až jednou k něčemu si dopomůžete, pak přijďte! . . Zatím ovšem uplyne notně vody ve Vltavě!“ A zabranští poroučeli se velmi uctivě a nechápali, proč pražští páni nestojí o ty jejich velké plochy, tak těsně před branami Koňskou a Žitnou se rozkládající.

Od té doby ale uplynulo jedva čtvrt století! Moderní města vznikají a mohutní v desítiletích stejně, jako druhy starobylé kapitály v celých staletích.

Vinohrady, jež sloužily za terč posměchu celým Čechám, na něž skládaly se písničky jako na nejposlednější Lhotu, které měly již svou rubriku v „Humoristických Listech“, vyrostly z těch kaluží a bláta v rušné i nejmodernější město české!

Není příkladu v zemích koruny české ani ve střední Evropě, aby ve dvou, třech desítiletích povstalo město tak rušné a čisté.

A nebyl prost nesmírných potíží vývin Král. Vinohrad – neboť nevraživost „matičky“ vůči zabranskému „parasitu“ byla bezpříkladná. Připomínala ta bojechtivost pražské radnice na dávné sváry mezi městy pražskými, která na štěstí dělily hradby a hluboký příkop! . . . Vždyť byly doby, kdy nedopřáno zabranským ani kapky vody z obecního vodovodu a když Vinohradští k řece poslali své voznice, nedovoleno jim čerpati . . . !